Nový článek - Inovace pravidel jezdectví

Byl jsem požádán, abych nastupující možný systém kvalifikačního stupňování jezdeckého sportu v České republice porovnal se systémem ve Velké Británii.

Zaběhlý systém

Je pravda, že systém kvalifikací, který se ČJF pokusí zavést v pravidlech českého jezdeckého sportu, je zaběhlý téměř ve všech zemích. Ani Anglie není výjimkou. Přesto bych se rád zamyslel nad některými nesrovnalostmi, které doposud rozvoj našeho jezdectví silně brzdí.

Počet a kvalita závodů

V poslední době se sice popularita drezurního sportu u nás silně zvýšila, je však nutné zmínit, že množství kvalitních závodišť není tak veliké, aby uspokojilo kapacitu zájemců o tento sport.
Můj čistě osobní názor je takový, že aby nový systém mohl v naší zemi fungovat, musí se zlepšit kvalita závodišť a závodů. Bude také nutné zvýšit jejich počet. Obávám se totiž, že v současné době může zavedení tohoto systému, zapříčinit snížení zájmu českých jezdců o účast na závodech.
V otázkách pořádání závodů v naší republice se leckdy nemohu ubránit pocitu, že někteří pořadatelé závodů působí dojmem, jako že jim uspořádání jednoho závodního dne dalo takovou práci, že se po jeho uplynutí doslova zhroutí vyčerpáním. U nás zatím totiž neexistují vyloženě specializované „závodní stáje“, které pořádají závody i několikrát do týdne, a jejichž hlavní zdroj peněz činní startovné účastníků závodů. Ve Velké Británii je takových stájí mnoho. Zmíním například Patchets, Addington, Bluegate Dressage či Sommerset Equestrian Centre. Tato centra pořádají drezurní, skokové i military závody. Jistě by samotné inovaci pravidel pomohlo, kdyby v České republice takové stáje byly také

Adekvátní povrchy závodních kolbišť a vzdělaní rozhodčí

Kromě počtu vypsaných závodů je rozdíl, ve srovnání s našimi „drezurami“ ještě v něčem jiném. V kvalitě či adekvátnosti povrchů závodních kolbišť. Žádný z britských závodů se nekonná v aréně, kde by místo povrchu byl obyčejný říční písek, na kterém se nedá jet „naplno“, a který navíc zvyšuje riziko zranění koně. Bohužel neadekvátní povrchy jsou na leckterých našich závodištích dosud běžnou realitou.
Další rozdíl činí kvalita rozhodčích. Rozhodčí v Anglii jsou vysoce kvalifikovaní. (I když si angličtí jezdci také občas stěžují na nespravedlnost. Ale to je asi všude na světě.) Faktem však zůstává, že britští drezurní rozhodčí mají v tomto sportu jistou vlastní výkonnost. Ovšem v naší zemi tomu tak leckdy nebývá.

Jak je tomu tedy v Anglii?

British Dressage je vedoucí organizace drezurních závodů v Anglii a každý rok vypisuje přes dva tisíce soutěží v celé zemi. Každý stupeň obtížnosti má ve Velké Británii svůj vlastní národní šampionát dokonce několikrát do roka. Někdo může sice namítnout, že Anglie má mnohem vyšší počet obyvatel, než naše Česká republika, takže toto srovnání není směrodatné. Přesto si myslím, že současné poměry v otázkách počtu závodních dnů, nemohou uspokojit vzrůstající množství českých drezuristů.
Zde se pro zajímavost podíváme na následující rozpis závodů. Například, když anglický jezdec žije v hrabství Gloucestershire, které je o něco větší, než náš Středočeský kraj, má možnost od 16. do 30. 11. tohoto roku zúčastnit se v rámci své oblasti následujících soutěží:

16.11. Hunter’s Equestrian- stupně Z- S
19.11. Burrows Court Farm- stupně Z- S
20.11. Hartpury College - stupeň Z
24.11. Burrows Court Farm- stupně Z- L
25.11. Summerhouse- stupně Z- T
26.11. LVFRC- stupeň Z
26.11. Hunter’s Equestrian- stupně Z- T
27.11. Abbey Dressage- stupně Z- S
30.11. Home Eq. Centre- stupně Z- T

Není třeba připomínat, že téměř v každém anglickém hrabství se konná obdobné množství závodů. Specielně Essex, Surrey, Derbyshire, Hertfordshire a Herefordshire se počtem blíží uvedenému příkladu. Ve Velké Británii a Severním Irsku je celkem sedmdesát hrabství. Některá jsou méně zalidněná, a proto zde se jednoznačně závody nekonají, jen jsem chtěl věci v otázkách počtu pořádání drezurních závodů uvést na pravou míru.

Tržní postoj a spokojený zákazník

Dále bych řekl, že postoj organizátorů a pořadatelů drezurních závodů ve Velké Británii je mnohem více tržní a snaží se vyhovět potřebě „zákazníků“-jezdců, majitelů koní a trenérů. U nás mi tato atmosféra zatím poněkud chybí. Obávám se také, že zavedení „staronových“ pravidel do českého jezdectví, zlepšení této otázky, momentálně nepodpoří.
Nechci říci, že bych se bránil tomuto systému, neboť je pravda, že při dobře zaběhlé praxi dává možnost uplatnit se ve sportu většímu množství lidí. Může však fungovat jen tehdy, když budou organiátoři i jezdci více svobodomyslní a pozitivně smýšlející. Zatím si pokládám otázku, zda jsme na tento systém opravdu připraveni. Toto je však pouze můj názor. Svobodomyslnost v Anglii silně podněcuje například fakt, že jezdci nemusejí vlastnit žádnou jezdeckou licenci, chtějí-li se účastnit registrovaných soutěží. Je to tím, že tento systém funguje natolik dobře, či proto, že britští jezdci jsou k sobě kritičtější a nepřihlásí se do soutěže, na kterou by svými schopnostmi nestačili? Toť otázka.

Názor britské mistryně Sereny Pincusové

Na tomto místě bych rád citoval slova své trenérky-trojnásobné mistryně Velké Británie v drezuře-paní Sereny Pincusové: „Tento systém již funguje ve Velké Británii dlouhou dobu a je dobrý tím, že dává šanci i méně zkušeným jezdcům účastnit se národních mistrovství. Buduje navíc jistý hierarchický strom výkonnosti jezdců a koní.
Když chce začínající jezdec startovat v S, musí si napřed odbýt výkonnost v nižších soutěžích, než bude do eska vpuštěn. Na druhou stranu, jestliže jezdec má již výkonnost ve stupních S až T, nemůže startovat například v Z a L. Existuje však výjimka, kdy tento zkušený jezdec startuje v soutěžích nižších stupňů. Například, když nemá momentálně pokročilého koně, může jezdit stupeň Z a L v tzv. kritériích pěti a šestiletých koní.
Já osobně si však myslím a v praxi vidím, že tento systém může principielně porušit klasické zásady tréninku drezurních koní, tím, že spousta méně schopných jezdců začala postrádat touhu mířit výše a jejich hlavní metou se stává opakované vítězství v národním mistrovství na stupni Z. Kvůli tomuto přístupu přichází řada nadějných koní o šanci dostat se dál, než za tento bod. Je to podobné, jako při tolik diskutovaných systémech výkonnostních zkoušek sportovních koní. Tyto zkoušky mladých koní se také staly pro mnohé stáje hlavním cílem práce a o jejich vítězích nebylo více ve sportu ani vidu ani slechu.“

Závěr

Srovnáním s britskými drezurními závody nehodlám záměr ČJF kritizovat a chápu, že tato inovace znamená pro náš jezdecký sport krok kupředu. Jen si myslím, že bychom se měli poučit od jezdecky vyspělejších zemí o možných úskalích zavedení nového systému kvalifikací na naši ne úplně připravenou drezurní scénu.

Filip Minařík BHSPT